Prodloužený víkend v Julských Alpách 06/2016

[Guga]

DNES NIKAM?!“
Láďa od tří ranních hodin navštěvuje toaletu, za účelem shození (přebytečných natrávených pochutin) do plavek…
Já po předčasném vyjetí na čas, po „pár kilometrech“ zjišťuju, že nemám igelitku s hygienou. No nic, je to jen cca 5km.

TAK MOC SE TĚŠÍME NA PÁR DNÍ VOLNA OD VŠEHO!

Po mém dojetí na místo srazu, koukám na telefon a tam zpráva ve znění:
„Ahoj Vašku. Tak kamaráde, nastala krizová situace. Od tří hodin ráno, jsem vzhůru a zvracím nebo se*u… Teď vůbec nevím co dál?! Jestli to risknout a doufat, že se je to jen jednodenní nebo bejt zodpovědnej a zkazit nám plán odložením odjezdu. Vůbec nevím, co mám dělat a moc mě to mrzí.“
Sedám na Šemíka a valím na kontrolu maroda! Když jsem dojel, otevírá mi náměsíčně opocený motokolega v pyžamu. Zve mě na terasu, ať se nemusím svlékat, a že mu čerstvý vzduch možná pomůže. Dělá mi kávu a přemlouvá svoje tělo, aby za hodinu bylo schopno aspoň kousek popojet blíž k radostným zítřkům!
JE TO PAŠÁK! Za hodinu už sedíme na ořích a vyrážíme kochacím stylem. Bereme to oklikama do Suchdola, kde si Ládík doplní nádrž motorky do plna. Po zaplacení ještě odráží od stojanu ke mně na krátkou poradu. Vlivem moribundusu neodhaduje velikost svého bodyguarda a kufrem se nepěkně otře o kufr mé princezny (to jsou jeho vlastní slova!) S velkou omluvou už jen zjišťujeme „rádobyškody“. Pár škrábanců. Stávají se horší věci. Nic, jedem! Jedeme zkratkou. Zastavujeme se ještě v Nových Hradech, kde Láďa doplňuje pečivo pro uklidnění svých živočišných kultur v bříšku. Při hlídání motorek, zjišťuju, vzlínání oleje na pravé straně motoru. Utřu t o s tím, že se bude „závada“ kontrolovat! Láďa po přecpání svých útrob celou houskou klade „dost hnusnou otázku“: „Opravdu pojedeme, když je takových záporných znamení?!“ Abych to zkrátil, olej byl jen malý zbyteček okolo víčka, kterým se dolévá a bylo špatně utřeno mechanikem (při výměně oleje před dovolenou) a mnou před jízdou nevšimnuto (kdo zná Evropy, asi ví?!).
Ukrajujeme další kilometry z přesunové trasy. Láďa se docela drží. Dokonce v zatáčkovité části ho klasicky brzdím. Jsem se o sebe bál, zatím co on si to užíval jen napůl, protože mu bylo stále ouvej! Nezmar!
Konečně dorážíme do Villachu. Už i já se začínám těšit, „kdy už tam budém?!“ Za další hodinu jsme na Vršiči (1611m. n. m.) Cesta má asi milion zákrut. Samozřejmě, že musí proběhnout nějaká ta fotodokumentace. Je šest večer. Už chci sednout k jídlu a konečně odfrknout. Startuje se mi mód nepříjemnosti a podrážděnosti. Což způsobuje, že dvě nejhezčí místa na focení Vršiče a jeho okolí vynechávám a tím pádem nejsou zdokumentována. Od maroda, který se docela probral, jsem něžně pochválen! Výhoda v můj prospěch, činící z jeho nemoci!
Dnes se udělalo konečně léto a my jsme téměř celou cestu v teplotách + - 28°C a pod palbou slunečních paprsků. Jen v lesích to spadlo k 20.
Máme vyhlédnutý kemp Soča, který byl již vyzkoušen a plně doporučen! Do něj přijíždíme vykoupání ve vlastním potu a už se jdeme nabonzovat recepci, kde co a jak?! Po večeři a zkulturnění svých tělesných schránek odpadáváme v půl jedenácté.


Čtvrtek 23. 6.
Ráno se budíme skoro jako do práce. Lehce po šesté už pácháme ranní hygienu. V klidu posnídáme a bloudíme nad mapou, kudy se dnes kola točit budou?! A to teda budou! Jasný je výjezd na MANGART až co to půjde! I přes zákazovou značku u horního parkoviště. Potíže se sněhovými jazyky (asi tři?) a 5m úsekem napadaného kamení přes cestu, to dáváme bez ztráty kytičky až na horní odpočinkové místo, co vede asfalt (2055m. n. m.). Za odměnu si dáváme vrcholové kafe a trávíme zde ve finále skoro dvě hodiny. Poslední hodinu tam nikdo není a tak se nám ukázal kus od nás i místní svišť. Před odjezdem ještě určujeme další cíle dnešní krasojízdy. Je to PREDILSKÉ passo, vodopády BOKA, nedaleko něho výjezd na KOBARIŠKY STOL (1673m. n. m.) a druhý slovinský VRŠIČ (1897). K vodopádům dojíždíme v docela již pěkném vedru (30°C) kolem půl 11té. Motorky jsme zaparkovali asi tak 15min pěší chůze od nich. V klidu to dáme. Umístěná vyhlídka na vodopád je vzdálená asi tak 100-300 (viz foto).
Po lehké procházce lesíkem o5 nasedáme na Šemíky a tradá směr Kobarišky stol. Cestu na něj volíme až z Kobaridu a ne z Žagy. Dojedeme až do Breginju ke kostelu, což je již za odbočkou na onen vrchol. Odbočku se nám nějak nedaří najít a tak se pozvolna vracíme stejnou cestou na další dnešní cíl. Cestou z kopce se v půli zastavujeme na odpočívadle, a děláme si oběd. Stále je víc než 30°ve stínu. V horách! Strašný! Po odpaření potu a hodinové pauze, zkoušíme druhý slovinský Vršič. Nebo alespoň na nejvyšší možný asfaltový bod. Těžko říci, zda-li se nám to podařilo?! Tak se pro změnu obracíme. Tentokrát směr kemp. Je toho na mě moc (asi celková únava materiálu plus ty vedra!), a tak odmítám dnes pokračovat směrem na „první a známější“ Vršič, k pořízení kompletní fotodokumentace. Tentokrát ale jedeme těžkou kochačkou, tzv. chopper-stylem. Dnes najeto viz mapa. Po 16té hodině parkujeme u stanu. Shazujeme propocené hadry ze sebe na šňůru. Musím obdivovat Láďu, že to včera dal relativně s úsměvem, přestože si dle vlastních slov sáhl na dno!
Děláme kafe a vegetíme. Když jsem se rozdejchal a drobet zklidnil, jdeme na obhlídku celého kempu a nedaleké řeky Soča, tekoucí pod kempem. No spíš říčky (bylo málo vody), ale v plném stavu to musí být masakr!!! Pak už jen večeře, shrnutí dne, plán na další den, sprcha, vyčůrat a spát! (kdo vymyslel Ibalgin, zaslouží Nobelovku! Jinak bych zápis z dneška nenapsal a ještě strávil noc na toaletách)


Pátek 23. 6.
Pátek startujeme ještě před budíčkem (6tá), ale jsme slušní a trpělivě čekáme na jeho splnění úkolu. Dnes musíme býti rychlí, protože musíme k našim cílům ujet cca 100km + se musí přes „první Vršič“. Na něm díky časným hodinám pácháme kýčovky s motorkami. Valíme směr BLED. Jsme sestry spořivé a nechceme platit pro nás dost nesmyslně drahou slovinskou dálniční známku, takže jedeme po okreskách, kde se můžeme přeci jen víc kochat…
Ovšem neznalí terénu a téměř bez značení našeho cíle, se kocháme drobet víc, než byl původní záměr. Ve finále jedeme nejprve na prohlídku soutěsky VINTGAR a ke všemu z druhé strany po zdolání 2km šotolinky. Po zaplacení 4EUR/os vcházíme mezi turisty. Ty éčka za to stály!!! Cca 1,5km do horního místa soutěsky a pak zpátky po lávkách nad masou průzračné vody, nám ochladilo další krásný den. Vzhledem k plánovaným procházkám a víc než pozitivnímu počasí, jsme si vzali již na couračku kraťasy. Po návratu k ořům, v nich navzdory bezpečnosti zůstáváme. Oblékáme ale motobundu a rukavice s helmou. Celý den teplota neklesá od 11té hodiny pod 30°C! (Při zpáteční cestě je na vrcholu prvního Vršiče v 4:44 24°C; a to je prosím 1611m. n. m.!!!). Díky oblíbené činnosti Ládi, vše co za to stojí, se musí vyfotit!, jsem díky „odpískané“ bezpečnosti, při jedné ze zastávek, vlastním umem opřel výfuk na dvě sekundy o odhalené lýtko. Do hodinky krásný puchýř.
Po soutěsce míříme na vodopád řeky SAVICA, pro změnu oklikami. Bereme to přes „horní i dolní“ (viz mapa dne) až na parkoviště u vodopádu (1moto/1euro). Před výšlapem si dávám v krámku se suvenýry kávu z automatu, asi 50m od parkoviště. Bylo výborné a díky tomu ženu chudáka Láďu na vyhlídku jako dráb nevolníka! Vstupné 3eura/os na tento vodopád je zbytečně móc!!! Nevím. Samotná skála je však jednou tak vysoká než padající voda. Příště bych ho asi vynechal. Možná ne za plného stavu řeky? Procházka končí asi 100m od vodopádu, ale samotná vyhlídka je malá, takže při deseti rádoby krasavicích je tam víc než plno. Kor když se musí dělat asi tak 100selfíček a kroutí se u toho ty „nádhery“ tak, že jednomu by vyrostly i vlasy! Nu což, zpátky do sedel. Jezero BOHINJSKO jen mineme a valíme směr jezero BLED. Znovu a znovu se kocháme úchvatnou přírodou Julských Alp. Bledské jezero se dá objet a máme to i v plánu, nicméně davy turistů a další delší přehřívání se zapříčiňuje to, že stavíme jen na pár fotek. Pak už jen následuje napojení se na okreskovou cestu zpět do kempu. Hurá na vrchol Vršiče. Dnes již po druhé! To zas budou Metzelerky malinko ojetější k chobotům! Neva, poserproužek mám stále dost velký oproti Láďovi. Inu, komu čest, tomu čest!
V kempu opět dáváme motobundy přes šňůru a urychleně se suneme k řece! Já jen po kolena, ať se puchýř „nají“! Láďa se nebojí potopit komplet. Prý se bál přehřátí. Ani se nedivím, dnešek stál opravdu za to! Hlídám plechovky nealka, co se chladí zároveň s ním. Po vyrovnání, resp zklidnění výšek tělesných teplot, se jdem najíst. Po zdolání 50m stráně ke stanu, se Láďa může vrátit. Je víc orošen, než když vylezl z řeky. Gáblík! Instantní těstoviny => opět po hladovém dni=>je museli sníst horké=>další sprcha?! Ne, sprcha bude jen jedna a to až před spaním!


Sobota 25. 6.
Vstáváme s budíčkem. No moc se nám nechce. Ale nakonec vstaneme, protože musíme.
Začíná další překrásný den. V klidu pácháme hygienu a snídani. Kocháme se panorámaty. Pak na stan a naše věci, které musíme nějak pobalit na naše miláčky. „Fakt musíme?! Honem! Ať už máme ty nechutné km za sebou!“ Balíme pozvolna, ale kvalitně! Do konce vytahujeme i kolík, který tam kdosi, kdysi, jaksi zapomněl. Jdeme platit. (1 x stan, 2 x moto, 2 x dospělí, 1 x elektrika + pobytová taxa obci = 65,40euro) + 1euro za cca 5hodin připojení se k Wi-Fi. Byli jsme tu moc spokojení, krásné okolí, toalety čisté až voňavé (né vyvoněné!) a panaprem (PApír NA PRdel!), majitelé usměvaví, mluvící jak AJ, NJ, slovinsky a částečně rozuměli česky (jak překvapivé, že?!). Navíc krámek s malou restauračkou v jednom. Možná bychom neměli, ale doporučujeme taktéž!
Nasedáme a vyrážíme výjimečně né směr Vršič, ale Predel, ať si i tu ještě jednou sjedeme. U pevnosti Kluže, se opravuje most a tak chvilinku čekáme na červenou, a samozřejmě ji nefotíme. Přijíždíme k odbočce na Mangart, kterému mohutně kyneme pravicí; pak jen Predilská pevnost a samotný Predilský vršek. Opět povinné foto a hurá z kopečka dule přes jezero „del Predil“ do Itálie. Cesta Itálií je krátká, přestože ji nejedeme po dálnici. Villach. Kupujeme dálniční rakouskou známku a E55 je naše až dom! 140 a směr Salzburg! Cestou musíme ještě platit navíc za tunely 11,5 eur. S tím jsme nepočítali, resp. nějak se nám to vypařilo z hlavy. Tudy už nepojedeme! Málem nám slezly i chlupy ze zad! Nudnou šeď nám rozčísne akorát tak hrad na skále u Salzburgu po levé straně. Dále pak jezera Mondsee a Attersee, ke kterým zajíždíme. Zde se zrelaxujeme a dáme odpočinout spařeným sedacím svalům a stydkým kostem. Po načerpání vitamínu „D“ od sluníčka, které nás navzdory původní předpovědi zásobuje svými paprsky více než dostatečně od středy, se vracíme do sedel a najíždíme na A1 v Seewalchenu. Za Linzem nám zpříjemňuje cestu drobná blondýnka v Golfu+, která se s námi předhání až na konec A1, kde se naše osudy patrně na nějaký čas rozcházejí… Pošleme si úsměv, zamáváme tlapkami a poděkujeme za zpestření. Konečně je dodělaná „tunelová“ cesta skoro až k hranicím s ČR. Pauza na čerpačce Ono za čárou. Ládík musí doplnit Varadero. Přeci jen má menší nádrž a karbce. Zkontrolujeme pohledem buřinová mračna nad našimi domovy (HNUS!) a pádíme, co provoz dovolí. Samozřejmě v rámci povolených hodnot + 5% toleranci. Přijíždíme k nám. Motorky do garáže, u Ládi doma to bude asi masaakr. Ihned to telefonicky prověřuje. Kroupy. Né provazy, ale lana vody! A to bydlí jen 25km od nás. Dáme v klidu kávu a vyměníme si fotky. Za dvě hodinky to Ládís nedává s nervama, žene se do nepromoků, že co se má stát, stane se! U nich prý už jen prší. Potřesení pravící a už ji valí!
Za půl hodinky sms, že dojel bez potkání se s kapkou deště, vše odvál vítr, včetně naší motodovči.
Tímto děkuji Láďovi za příjemnou společnost, dále sluníčku i Slovinsku za nádherné dny…


P. S. Čeština mi stále dělá problémy, i přes to, že se Word snaží svou korekcí mé chyby opravit, či aspoň naznačit; proto prosím o prominutí mých prohřešků víceméně mého rodného jazyka, který stále upravuju k jazyku svému.
P. S. 2 Fotky pro zatím viz odkaz .https://goo.gl/photos/zZosnpPhfSChUyDZ8
P. S. 3 Děkuji všem za přízeň, a že jste vydrželi číst až do konce